Můj příběh
Dlouho jsem fungovala tak, jak se očekávalo.
Zvládala, přizpůsobovala se, držela věci pohromadě.
Navenek to fungovalo.
A vlastně jsem si vždycky uměla poradit.
Jen jsem se od sebe postupně začala vzdalovat.
Tenhle způsob jsem si nesla už dlouho.
Fungovat. Nezastavovat se. Zvládnout.
Uvnitř už to ale přestávalo dávat smysl.
Dlouho jsem vlastně nevěděla, odkud se to bere.
Až postupně, skrze koučink a terapeutický výcvik,
jsem začala vidět souvislosti.
V tom, jak přemýšlím.
Jak reaguju.
Jak se rozhoduju.
A taky odkud tyhle vzorce přichází.
Často sahají mnohem dál, než si člověk myslí.
Začala jsem si tyhle věci víc uvědomovat.
Zastavovat se u nich.
A pracovat s nimi.
Ne proto, abych něco "opravila".
Ale abych tomu víc rozuměla.
„Nejtěžší není změna. Nejtěžší je rozhodnout se, ji udělat.“
Postupně se začalo měnit i to, jak žiju.
Co si vybírám.
A jak se rozhoduju.
Nešlo o jedno rozhodnutí.
Spíš o postupné uvědomění,
že pokud chci věci jinak, musím je začít dělat jinak.
Ne všechno bylo jednoduché.
Ale začalo to dávat smysl.
Dnes už vím, že spousta věcí, které si neseme,
vznikla dávno — často bez našeho vědomí.
A že to, co jsme si tehdy vytvořili,
můžeme dnes vědomě měnit.
Ne silou.
Ale pochopením.
Dnes už taky vím, že člověk se nemusí ztratit,
aby se mohl začít hledat.
Stačí se na chvíli zastavit
a začít vnímat, co je pro něj opravdu důležité.
A přesně tohle dnes používám ve své práci.
To, co jsem si sama musela ujasnit, pochopit a postupně začít žít ve svém životě — tak,
aby mi v něm bylo dobře.
