Můj příběh
Vždycky jsem měla ráda svobodu, cestování, přítomný okamžik a určitou lehkost, se kterou jsem život brala.
Pak přišel pracovní a rodinný život a s ním něco, co mi do té doby nebylo úplně vlastní.
Řád. Organizace. Plánování. Kontrola. Odpovědnost.
Začala jsem se učit mít věci připravené, vědět, co bude následovat, plánovat dopředu a mít věci pod kontrolou.
Nebyla to úplně moje přirozenost. Ale viděla jsem to kolem sebe a říkala si: Tak takhle asi vypadá dospělý život. Tohle se musím naučit taky.
A naučila jsem se to dobře.
Možná až příliš dobře.
Postupně jsem se stala tou, která zařizuje, organizuje, hlídá, plánuje, ví, co je potřeba udělat, a dokáže se postarat, aby všechno fungovalo.
A vlastně jsem si vždycky uměla poradit.
Dlouho mi nedocházelo, že něco, co mi mělo pomáhat a dávat mi jistotu, mě zároveň začalo svazovat.
Navenek všechno fungovalo. Uvnitř mi to ale postupně přestávalo dávat smysl.
Dlouho jsem vlastně nevěděla, odkud se ten pocit bere.
Až postupně, díky vlastní práci na sobě, koučovacímu a terapeutickému výcviku, jsem začala vidět souvislosti.
V tom, jak přemýšlím.
Jak reaguji.
Jak se rozhoduji.
Co od sebe očekávám.
Proč některé věci dělám stále stejně, i když mi už dávno nevyhovují.
A proč je někdy tak těžké něco změnit, i když víme, že to změnit chceme.
Začala jsem víc rozumět tomu, odkud některé moje vzorce přicházejí, jakou roli v mém životě kdysi hrály a jestli je potřebuji i dnes.
„Nejtěžší není změna. Nejtěžší je rozhodnout se, ji udělat.“
A pochopila jsem jednu pro mě důležitou věc:
Nešlo o to zahodit všechno, co jsem se během života naučila. Potřebovala jsem rozpoznat, co mi stále slouží a co už ne.
Co opravdu potřebuji.
Co dělám proto, že to chci.
Co dělám ze zvyku.
Co dělám proto, že mám pocit, že bych měla.
Co chci ve svém životě zachovat.
A co už chci dělat jinak.
Postupně se začalo měnit i to, jak žiju, co si vybírám a jak se rozhoduju.
Nešlo o jedno velké rozhodnutí.
Ani o to jednoho dne všechno převrátit vzhůru nohama.
Spíš o postupné uvědomování a malé i větší změny, které začaly dávat smysl mně a tomu, jak chci svůj život žít dnes.
Nechtěla jsem se vzdát řádu, odpovědnosti ani schopnosti věci zvládat. Chtěla jsem, aby tyhle věci sloužily mně – ne abych já sloužila jim.
A s tím se do mého života začalo vracet něco, co jsem měla vždycky ráda.
Svoboda. Ne svoboda bez závazků nebo odpovědnosti.
Ale svoboda rozhodovat se víc podle sebe.
Něco pustit, něco změnit. Něco si naopak vědomě ponechat.
A také přijmout, že to, co mi vyhovovalo před deseti nebo dvaceti lety, mi nemusí vyhovovat dnes.
Dnes už vím, že člověk nemusí čekat, až se všechno rozsype, aby se mohl zastavit a něco změnit.
Někdy stačí začít mnohem dřív.
Ve chvíli, kdy si poprvé připustí:
Funguju. Zvládám. Ale takhle už dál fungovat nechci.
A právě tohle si nesu i do své práce.
Nechci lidem říkat, jak mají žít.
Chci jim pomoci zastavit se, podívat se na svůj život z větší perspektivy, pochopit souvislosti a znovu slyšet sami sebe.
Protože čím víc rozumíme tomu, proč žijeme tak, jak žijeme, tím větší máme možnost rozhodnout se, jak chceme žít dál.
A možná právě v tom pro mě dnes spočívá ta svoboda, kterou jsem měla vždycky tak ráda.
Ne v tom nemít žádná pravidla.
Ale vědět, která jsou opravdu moje.
