
Můj příběh
Vždycky jsem měla ráda svobodu, cestování, přítomný okamžik a určitou lehkost, se kterou jsem život brala.
Pak přišel pracovní a rodinný život a s ním něco, co mi do té doby nebylo úplně vlastní.
Řád. Organizace. Plánování. Kontrola. Odpovědnost.
Nebyla to moje přirozenost. Ale viděla jsem to kolem sebe a říkala si: Tak takhle asi vypadá dospělý život. Tohle se musím naučit taky.
A naučila jsem se to dobře.
Možná až příliš dobře.
Stala jsem se tou, která zařizuje, hlídá, plánuje a postará se, aby všechno fungovalo.
Dlouho mi nedocházelo, že to, co mi mělo dávat jistotu, mě zároveň začalo svazovat.
Navenek všechno fungovalo. Uvnitř mi to ale přestávalo dávat smysl.

„Nejtěžší není změna. Nejtěžší je rozhodnout se, ji udělat.“


Až díky práci na sobě, koučovacímu a terapeutickému výcviku jsem začala vidět souvislosti - jak přemýšlím, jak reaguju, jak se rozhoduji a proč některé věci dělám pořád stejně, i když mi už dávno nevyhovují.
A pochopila jsem jednu důležitou věc:
Nešlo o to zahodit všechno, co jsem se naučila. Potřebovala jsem rozpoznat, co mi pořád slouží a co už ne. Co dělám, protože to chci, a co jen ze zvyku nebo proto, že bych měla.
Nešlo o jedno velké rozhodnutí ani o to převrátit všechno vzhůru nohama. Spíš o malé i větší změny, které začaly dávat smysl mně.
Nechtěla jsem se vzdát řádu, odpovědnosti ani schopnosti věci zvládat. Chtěla jsem, aby tyhle věci sloužily mně – ne abych já sloužila jim.
A s tím se mi do života začalo vracet něco, co jsem měla vždycky ráda.
Svoboda. Ne bez závazků a odpovědnosti, ale svoboda rozhodovat se podle sebe. Něco pustit, něco změnit, něco si vědomě ponechat.
Přijmout, že to, co mi vyhovovalo před deseti nebo dvaceti lety, mi nemusí dnes už vyhovovat.
Není to o tom, nemít žádná pravidla, ale vědět, která jsou ta moje.


